Pověst o vrchním direktoru Riedrovi
Za času roboty býval vrchní ředitel panství a zástupce vrchnosti nejobávanější osobností. Každý týden dával v lanškrounském zámku všem rychtářům rozkazy, rovnal spory, ukládal tresty, přijímal žádosti nebo jiná podání. Na projížďkách panstvím býval všude vítán s největšími poctami. S každým jednal bez okolků a bezohledně. Ať to byl nejbohatší nebo nejváženější rychtář, dal ho předvést drábem, zavřít do šatlavy, přivázat na lavici a vysázet mu deset, pětadvacet ran lískovkou, mnohdy pro nic za nic, z pouhé svévole. Jan Rieder byl nelidský vrchní. Poddané, zvlášť české národnosti, nepovažoval za lidi, zacházel s nimi hůř než s hovady. Poněmčoval české obce.
U knížete byl velice oblíben pro dobré řízení panství, neboť za něho byly ze všeho vydatné příjmy. Byl ctižádostivý, miloval nádheru a domníval se, že za své dobré služby bude hoden kavalírské odměny. Proto jednou požádal knížete, aby mu dovolil na vrchu u Rudoltic postavit letohrádek. Odůvodňoval to nedostatkem místa v lanškrounském zámku a malou vyhlídkou. Z Rudoltického vrchu se přehlédne velká část panství s mnoha vesnicemi a tím by měl poddané stále na očích. Kníže sídlil ve Vídni, jen málokdy se přijel podívat na panství. Bylo mu lhostejné, co si Rieder postaví, proto svolil. Pro vrchního to byla vítaná příležitost potrápit poddané.
Místo letohrádku stavěl nádherný dvou až třípatrový palác. To byla robota! Poddaní svými potahy sváželi dříví, kámen, cihly, vápno a z moletínských lomů těžké kvádry. Za tehdejších nesjízdných cest to nebyla žádná maličkost! Za nepatrné zameškání, za slůvko stesku byl každý hned nemilosrdně ztrestán.
Ale i přes všechno hemžení a spěch pokračovala stavba pomalu. Zdi pukaly, trhaly se a bortily. Nikdo nevěděl, čím to je. Až knížecí myslivec, kterého se Rieder taky zeptal, mu poradil do každého rohu stavby zazdít člověka zaživa. Vrchní hned této ďábelské rady uposlechl. Opil dělníky opojnými nápoji a čtyři zpité dal do zdí zazdít. Opravdu, zdi stály pevně, už se netrhaly.
Konečně byl zámek dostavěn. Ale jednou v noci, kdo ví, jak se to jen stalo, zámek náhle shořel. Sotva ho znovu vybudovali, vyhořel podruhé. Stavitel odmítl stavět. Vrchnímu nezbývalo nic jiného než povolat jiného odborníka z daleké Itálie. Ten nemohl sehnat žádné dělníky z okolí, protože se všichni obávali neštěstí. Žádné dělníky nesjednal ani v Ústí.
Když jel takhle s nepořízenou zpátky do Lanškrouna, stavil se ve Skuhrově v krčmě na posilněnou. O svých nesnázích vypravoval krčmáři. Hostinský o žádné dobré radě nevěděl. V tom se otevřely dveře a do šenkovny vešel myslivec podivného vzhledu. Přisedl si k nim a naslouchal jejich řečem. Když hostinský odešel natočit piva, myslivec si přisedl blíže k staviteli a nabídl se, že by mu pomohl, sehnal by tolik lidí, kolik by chtěl. Do kuropění třetího dne, že by byl zámek hotov. Jediným problémem byl zápis podepsaný vlastní krví. Avšak Ital dlouho neváhal a podepsal. Zástavou dal myslivec, pro případ nedodržení smlouvy, Italovi sáček plný dukátů a náhle zmizel, ani korbílku se nedotkl.
Staviteli byl myslivec nápadný hned, jak vstoupil, ale ve svých nesnázích si ho pořádně ani neprohlédl. Teprve když zmizel, znovu uvažoval a sám sebe se ptal: „Kdo to asi mohl být?“ Ptal se i hostinského. Ten se však pokřižoval a s hrůzou pravil: „Nešťastníku, nevšiml jste si, že má koňskou nohu? A vy jste se mu zapsal krví!“
Ital celý vyděšený vstal a rychle ujížděl do Lanškrouna. Zatloukl na vrata kláštera Augustianů a vypověděl opatovi svoji příhodu. Opat mu uložil pokání třídenní modlitby, aby se ďáblovo dílo zhatilo. Ital vše úzkostlivě vykonal. Třetí den ráno spěchal na vrch, aby se podíval, co čerti mají už uděláno, ale doposud bylo vše netknuto. Najednou se rozezvučel děsivý rachot, hluk a šum. Stavitel uviděl množství černých postav, jak snášejí obrovské balvany. Ve své úzkosti poklekl a prosil úpěnlivě Boha, aby dílo čertů překazil. Jeho prosby byly vyslyšeny. Čerti letěli už s posledními balvany, když v tu chvíli zakokrhal v Rudolticích kohout, jako tenkrát na lanšperském hradu, když se stavěl s ďábelskou pomocí vznosný most mezi lanšperským a žampašským sídlem. Naráz spadly balvany na zem, jen to zahučelo vzduchem a země se zatřásla. Rozházely se podél Třebovských stěn. Černé obludy zmizely, jakoby je odfoukl. Ital byl vysvobozen. Hluboce si vydechl. Přetržený zápis mu spadl k nohám a sáček s dukáty zmizel.
Robotou zámek vystavět nešlo a nezbývalo nic jiného než se pustit do díla. Zámek byl nádherný. Na nádvoří byla ve výši říms zřízena nádrž pro ryby, do které se sváděla voda z polních i lesních studánek a pramenů.
Když kníže zavítal na panství a spatřil na kopci nádherný zámek, ptal se, komu patří, kdo ho postavil. Lidé řekli, že je vrchního a dodávali, jaká nádhera je ukryta uvnitř. Tu se milostivá vrchnost rozhněvala, že ji vrchní chce přenechat a rozkázal ten zámek rozházet, až na jeden roh, a materiál z něho odvážet na stavbu ústeckého kostela.
Konečně došlo i na Riedra. Roznemohl se. Povídalo se, že už z toho nevyjde. Jednoho dne, za jeho nemoci, jeli českotřebovští vozkové pro pivo do Lanškrouna – podle tehdejší povinnosti. Když přijeli za Skuhrov, potkali vrchního Riedra. Jel v kočáře do Ústí. Vozkové se divili, co že bylo řečí, jak s ním je zle a on zdráv jede na vizitu. Když přijížděli k Lanškrounu, slyšeli zvonit hodinku. „Kdo to umřel?“ ptali se. „Vrchní,“ zněla odpověď. Vozkové se na sebe udiveně dívali, ale neříkali nic ze strachu, kdyby to nebyla náhodou pravda. Ale pravda to byla! To už potkali nebožtíkova ducha. Rieder nepřál svým poddaným pokoje ani po smrti. Sotva zemřel, už je strašil.
Pochovali ho se vší slávou a utajenou radostí. Hned první noc po pohřbu učinil vizitu ve všech místech celého panství. Pak se ukazoval střídavě jednou v té, podruhé v oné vesnici, každou noc jinde. V Lanškrouně řádil nejhůř. Buď jezdil v kočáře po městě, nebo šramotil kolem kostela a zámku. Někdy se vyhoupl na nějaký zámecký topol a houpal se na něm. Při tom svítil děsivě očima a vyl, ale nikomu neublížil, protože nad nikým neměl moc. Právě to ho trápilo nejvíc – za živa všemocný, po smrti bezmocný.
Aby od něho měli lidé pokoj, požádali kněze, aby ho zažehnal. Kněz přišel s kostelníkem, modlil se, kropil svěcenou vodou, kadil kadidlem v zámku, kolem zámku i po městě, ale bohužel nic nepomáhalo. Povolali tedy zaklínače, až od pruských hranic. Zaklínač skutečně přijel. Číhal, kde se strašidlo ukáže. Jakmile se objevilo, začal zaříkávat a zaklínat, až ho zkrotil tak, že poslechl a udělal to, co mu poručil. Čaroděj měl připravenou lahvičku, kterou otevřel a Riedrovi poručil, aby do ní vlezl. Nechtělo se mu, protože byl zvyklý jen a jen rozkazovat, kroutil sebou, ošíval se, ale kouzelník byl silnější. Rieder se vtáhl do lahvičky, zaklínač zadělal zátku, ovázal a lahvičku si schoval do své mošny. Vydal se do Krkonoš, tam vysoko ji chtěl vhodit do horské tůně. Riedrovi se z panství nechtělo. Cestou kňučel a zaklínače žádal, aby ho dal pod Lanšperkem pod most. Ale čaroděj se nenechal přemluvit. Asi v polovině cesty zůstal u jednoho chalupníka ve vsi na noc. Mošnu si dal na lavici a poprosil domácí, aby se k ní ani nepřibližovali a nedotýkali se jí, že si jenom někam dojde. Šel si pro tabák, ale dlouho se nevracel.
Domácímu chlapci to nedalo, rád by se dozvěděl, co v té torbě vězí. Díval se po ostatních, a když viděl, že si ho nikdo nevšímá, přikradl se k mošně, ohmatával ji, rozepnul a vstrčil dovnitř ruku. Rychle ji zase vytáhl a odskočil. Uvnitř se něco hnulo. Chlapec hnul s lahvičkou, zátka povolila a Rieder se soukal hrdlem ven. Torba se nadýmala a domácí byli velmi zděšení, neboť nevěděli zda mají utéci, nebo torbu vyhodit oknem. V tom se rozlétly dveře a přiběhl zaklínač. Popadl hůl a za bušení do torby mumlal jakási prazvláštní slova. Torba splaskla. Rieder byl opět pod zátkou. Ráno čaroděj spěchal dál, až se šťastně dostal do Krkonoš. Lahvičku obtěžkal velkým kamenem a hodil ji do horské tůně.
Převzato ze školní práce Kláry Zatloukalové z r.2008 za kterou získala první místo.
Krasava Šerkopová30. 3. 2010 10:59